Anglie očima našeho žáka

Návštěva Londýna a okolí

Několik tříd druhého stupně naší školy vyrazilo 13.12.2015 na dlouhou cestu. Navštívit hlavní město Velké Británie Londýn a jeho blízké okolí.
Ze smluveného místa před obchodem v Bolevci jsme autobusem odjeli kolem jedné odpoledne. Naším novým ,,domovem" minimálně pro první třetinu cesty do Londýna byl krásný, poměrně nový a vybavený autobus. Cesta celkem dobře ubíhala. Řidiči nám pustili film, někdo hrál hry, četl si nebo drbal s kamarády. Zhruba v šest hodin přišla první delší zastávka. Zastavili jsme na velké benzinové pumpě nedaleko Frankfurtu nad Mohanem. Přišla už poměrně vhod. Člověk se mohl protáhnout, v klidu se najíst a podobně. Po půl hodince jsme se všichni o něco spokojenější vrátili do autobusu na další dlouhý úsek cesty. Řidiči nastartovali autobus a pomalu jsme se ploužili k výjezdu z odpočívadla. To očividně silně znervóznilo řidiče německého autobusu za námi, který nás chtěl objet přes úzký, ale vysoký chodníček, což se mu silně nevyplatilo. Autobus se mu totiž hodně naklonil, což pravděpodobně nepředpokládal, a svým zrcátkem nám provrtal jedno z oken. Celým autobusem otřásla velká rána a ozval se křik. Většina z nás včetně mě totiž nevěděla, že je vedle nás tenhle splašený německý autobus. Neuvěřitelně jsme se všichni lekli. Nastal zmatek. Musel se sehnat náhradní autobus, to v sobotu večer nebylo vůbec jednoduché. Ale zadařilo se. Autobus pro nás vyrazil, avšak až z Brna to nějakou chvíli trvalo. Na chvilku se na nás usmálo štěstí. Podařilo se pro domluvit nás nocleh v malém hotelu na parkovišti odpočívadla, takže jsme nemuseli noc přečkat v autobusu. Učitelé žáky rozdělili do několika skupin po různých počtech na pokoje. Poté co jsme se zbytkem skupiny úspěšně otevřeli kartou dveře (i když chvilku trvalo, než jsme se je naučili opět zavřít), Čekalo nás milé překvapení. Krásné, čisté, zrekonstruované a moderní pokoje. Vybalili jsme si pár nejnutnějších věcí, umyli se, převlékli se a po několika hodinách konečně v klidu zalehli do postele. Druhý den ráno jsme vstávali na šestou ráno. Zabalili kufry zpět, někteří z nás si došli na snídani. Autobus nakonec přijel až chvilku po osmé. Všichni předali kufry řidičům, usadili se a vyrazili dál. Vzhledem k tomu, že vlivem okolností jsme ztratili jeden den v Anglii, na který ale nebyl naplánovaný výrazně důležitý program (I ten se nám nakonec podařilo nahradit.) museli jsme místo na trajekt z Callais jet na jiný do přístavu Dukerque. Loď z přístavu odplouvala v 16:00. Bohužel nám doslova ujela před nosem. Sice jsme do přístavu dojeli docela včas, ale zdrželi jsme se na imigrační kontrole. V tomhle případě byla každá minuta rozhodující. Nepodařilo se, a tak jsme museli čekat na další loď, která podle plánu měla z přístavu odplouvat v 18:00. Povedlo se. V 18:10 už celá naše početná skupina stála na lodi před restaurací a vypluli jsme. Dál už naše cesta probíhala naštěstí bez problémů. Do Londýna, respektive Bexleyheath, kde jsme bydleli, jsme dorazili ve čtvrt na deset večer. Paní delegátka nás rozdělila do předem smluvených rodin. Já s Patrikem a Pavlem jsme bydleli u rodiny Bennett, sympatické mladé rodiny s maminkou a paní domů Ashley, bezejmenným manželem a jejich malým synem Ashtonem. Proč bezejmenným manželem? Viděli jsme ho totiž prvně až druhý večer, kdy pro nás přijel na smluvené místo, aby nás odvezl domů. Všechno se seběhlo velice rychle a my jsme se ani nestihli představit. Ne že bychom se se nebavili, ale prostě jsme to při tom rychlém sledu událostí přešli. Po příjezdu do malého domku rodiny jsem viděl něco co jsem nečekal. Malinký, ale velice útulný a zabydlený domeček se spoustou obrázků na zdech a všemi barvami hrající nábytek a spotřebiče. Nepůsobil ale ani v nejmenším kýčovitě nebo nevkusně. My tři jsme dostali asi nejmenší místnost v domě. Pokojík v chodbě druhého patra. Měli jsme tam manželskou postel, palandu, komodu, televizi a věšák. Není to moc, avšak nic nám nechybělo. Vlastně ano, chybělo. Elektrické zásuvky. Věděli jsme, že se v Británii nepoužívají klasické evropské zásuvky, takže jsme se vybavili evropskými adaptéry. Ty jako naschvál odmítaly fungovat, až na jeden,. To znamenalo každý večer poměrně vášnivou diskuzi o tom, že ten telefon už fakt nevydrží a že bez iPadu to jeden den přežije. Nakonec se nám vždy podařilo postupnými ústupky (a nabíjením typu: ,,Tak teď si to zapoj, než se vrátím.´´) dosáhnout spokojenosti všech. První ráno v Anglii proběhlo klidně. Nasnídali jsme se a vyrazili do školy. Opět jsme byli rozděleni do skupin. Já jsem se dostal k příjemné paní učitelce Debbie, která si s námi vlastně jen povídala a učila nás různé fígle třeba na obchodníky, jak srazit cenu za to, co chceme, na co nejméně nebo vyprávěla velmi zajímavé příběhy o tom, jak to doopravdy je v Británii. Takové informace, které už se k nám nedostanou. Musím říct, že jsem byl několikrát velmi překvapený. Odpoledne jsme ze školy naším autobusem odjeli zhruba 80 kilometrů od Londýna podívat se do ateliérů Warner Bros. na celoroční expozici o filmech Harryho Pottera. Mně osobně filmy o čaroději z Bradavic nic neříkají, i přes to mi tahle expozice přišla zajímavá. Kostýmy, kulisy, rekvizity. Byly to nádherné věci vytvořené s velkým smyslem pro detail.
Další anglické ráno znamenalo také další a poslední ráno ve škole. Vydali jsme se směr centrum Londýna na projížďku autobusem po významných místech, tu jsme zakončili zastávkou na Oxford Street, obrovské obchodní ulici se spoustou slavných značek. Místo prodejce vozů Ford jsme se najednou dívali do výlohy Aston Martinu. Mezi těmihle nafintěnými obchody je jedno místo, Primark, obchod s oblečením od mnoha výrobců s celkem přijatelnými cenami. Ani já jsem neodolal a nakoupil. S malou papírovou taštičkou napěchovanou věcmi jsem se vracel do autobusu s pocitem radosti z nákupu a únavy po celém dni.
Den třetí našeho londýnského zájezdu se nesl čistě v duchu poznávacím. Navštívili jsme Tower, Greenwich, katedrálu sv. Pavla. Dostali jsme příležitost vystoupat až na nejvyšší věžičku ve výšce 111 metrů. Pro mne to byl jednoznačně nejsilnější zážitek z celého zájezdu a jedna z nejhezčích věcí, co jsem kdy viděl. Cesta nahoru byla poněkud náročnější, ale stálo to za to. Ten výhled byl neuvěřitelný. Večer jsme strávili na místních vánočních trzích rozprostírajících se na břehu Temže. Všude byla cítit příjemná vánoční nálada.
Poslední ráno strávené v Bexleyheath jsme se rozloučili s naší dočasnou rodinou a vydali se pro tentokrát metrem od O2 arény k Buckinghamskému paláci. V tento den jsme prošli velkou část Londýna. Náměstí Trafalgar, Piccadilly dostali jsme se i na London Eye. Pardon, Coca-Cola London Eye, což byl určitě nevšední zážitek. Před cestou domů jsme zašli na večeři do čínské restaurace. Na tu měl asi každý svůj názor. Opět metrem jsme se vrátili zpět k O2 aréně, nastoupili do autobusu a namířili si to směr přístav Dover. Držela se nás asi nějaká zvláštní síla. Před vjezdem do přístavu se vytvořily velké fronty a trajekt nám opět ujel. Za hodinku a půl už jsme ale všichni byli na palubě sice značně vyčerpaní, ale zvládli jsme to. Potom cesta až domů probíhala klidně.
Rozhodně nelituji své účasti na zájezdu. I přes všechny problémy na cestě jsme zvládli vše co jsme chtěli v podstatě beze změn. Poznal jsem spoustu krásných nových věcí, míst i lidí. Pokud bych dostal příležitost hned pojedu znovu. Doufám že tohle nebylo naposledy co mi Anglie dovolila používat její chodníky, silnice, obdivovat její památky, architekturu a obyvatele.

 

Naši partneři:

Oficiální stránky města Plzně